Na uzení mě vždy fascinovala uvolněná nálada s vidinou zlatavého voňavého výsledku, kterou moji rodiče a prarodiče vytvářeli. Udím rád a nestresuju se při tom, protože “umění horkého kouře” se nedá uspěchat. Vyžaduje čas a pravidelnost přikládání, takže je to vlastně meditace se dřevem, ohněm a nasoleným masem.
Začínal jsem na chatě rodičů v kamenné udírně ze žuly, co vypadá jako hrad Radyně. V zimě byla chata volná a tudíž vznikl prostor na pokusy. Nakoupil jsem maso, v týdnu ho nasolil a naložil. V pátek to samé udělal s lososem a víkend byl ve znamení “umění horkého kouře”! Výsledky nebyly vždy povedené, ale taková je cesta studenta. Hlavně trpělivost a nasbírat zkušenosti.
Uzení mě stále bavilo a tak nabírání zkušeností pokračovalo na statku mého dědy z matky strany. Zabijačky domácího vykrmeného pašíka, zpracování masa, nakládání a solení, to vše mne naučilo mládí u prarodičů. Děd udil v komíně, kde se kvůli vůni smělo pálit a přikládat jen dřevo. Když doudil, hlavně v zimních měsících, teplé maso vyndal z udírny, omyl ho horkou vodou a vrátil zpět do udírny. Oheň nechal vyhasnout a tam bůček, krkovice nebo kýta viseli, dokud se nesnědli. Úžasná věc byla zavařené nakrájené uzené z plechovky. Děda na to měl stroj na víčkování. Když jsem si přinesl do školy takovou svačinu, tak voněla, že spolužáci chtěli měnit. Voněla kvalita a to že je to váš osobní domácí výrobek. Vaše energie a láska jde pak zpět do vás.